Zatímco služby a cestovní ruch v posledních dvou letech omezovaly svou činnost, zdravotnictví muselo fungovat na plné obrátky. „Studenti vidí, že zdravotnictví má stálou perspektivu a nabízí široké možnosti uplatnění,“ říká Alžběta Panáková, zástupkyně ředitele AGEL Střední zdravotnické školy a Vyšší odborné školy zdravotnické. O tom, že studenti „zdrávku“ považují za atraktivní, svědčí i to, že se působiště Alžběty Panákové neustále rozrůstá – během pěti let o dvě další pobočky a stovky studentů. Za svého působení ve funkci zástupkyně získala Alžběta Panáková cenu za mimořádný počin v soutěži Zlatá karabina.
Můžete nejprve ve stručnosti představit vaši školu?
Jsme střední zdravotnická škola a vyšší odborná škola zdravotnická. Zřizovatelem školy je zdravotnická skupina AGEL, a. s. A ačkoliv jsme škola soukromá, školné se u nás neplatí. Škola vznikla v roce 2017 a má za sebou tedy čtyři a půl roku úspěšného působení. Hlavní vizí bylo vychovávat zdravotnický personál a tím přispět k saturaci personálního obsazení nejen naší společnosti AGEL, a. s., ale i dalších poskytovatelů zdravotní péče. Velkou výhodou je, že můžeme vysílat své studenty na praxe do našich zdravotnických zařízení, kde jsou na nás připraveni, vycházejí nám vstříc a skutečně naše studenty pustí k řadě odborných a specializovaných činností. Takto spolupráce v rámci skupiny funguje výborně oběma směry, za epidemie naši studenti pomáhali v Ostravě, Bruntále, Jeseníku, Přerově, Prostějově a dva dokonce vyjeli až do Říčan u Prahy! Je příjemné, že se navzájem známe.
Kudy vedla vaše cesta na místo zástupkyně ředitele? V přihlášce od vašich kolegů stálo, že máte praxi jak pedagogickou, tak odborně zdravotnickou.
Vystudovala jsem gymnázium a poté i dvouletou zdravotnickou nástavbu, která byla především o studiu odborných předmětů. Po maturitě jsem začínala pracovat na JIP určené pro léčbu pacientů s onemocněním srdce, např. po infarktu. Práce zde byla opravdu zajímavá, velmi náročná a specializovaná. Po dvou letech jsem se rozhodla dostudovat pětiletý magisterský obor Učitelství pro střední zdravotnické školy. Učitelství mě opravdu přitahovalo, nicméně po absolutoriu jsem se ještě další dva roky věnovala práci v nemocnici a až následně jsem zamířila do zdravotnické školy. Měla jsem možnost učit na několika středních zdravotnických školách a velký přínosem byla i výuka na Palackého univerzitě v Olomouci. Před pěti lety jsem dostala nabídku podílet se na vzniku nové školy z pozice zástupkyně ředitele, nabídku jsem přijala a nyní vím, že to bylo velmi dobré rozhodnutí.
Jaké to pro vás bylo, stavět školu „na zelené louce“? Je ta práce v něčem jiná, než když přijdete do školy s mnohaletou historií?
Byla to velká výzva. Vše bylo nejen pro mne nové, řešili jsme úplně odlišné situace a problémy. Bylo to ale období plné energie, setkání s novými kolegy, stavění něčeho úplně nového – to je unikátní příležitost, jaká se poštěstí jednou za život. Měli jsme nápady, vizi, kam chceme školu vést – a věřím, že ji máme stále. Naší první pobočkou v Ostravě to neskončilo, postupně jsme otevřeli ještě vyšší odbornou školu v Ostravě, střední a vyšší odbornou školu v Českém Těšíně a letos i vyšší odbornou v Přerově, takže se neustále rozrůstáme. Na středních školách nabízíme obor praktická sestra, zdravotnické lyceum a zdravotnický laborant. Maturantům nabízíme možnost pokračovat ve studiu v oboru diplomovaná všeobecná sestra. Zejména pro praktické sestry to znamená možnost zvýšení kvalifikace.
Kolik teď máte zaměstnanců a studentů?
V současné době máme v Ostravě a v Českém Těšíně přes čtyřicet zaměstnanců a řadu další externích odborníků. V Přerově nám výuku zajišťují hlavně externí vyučující. Studentů je téměř šest set. Na počátku jsme byli taková větší rodina, v rámci pracoviště jsme se všichni znali a podnikali jsme i spoustu akcí mimo školu. Nyní všechny kolegy tak dobře neznám, ale stejně se snažím o nich vědět co nejvíc. Důležitou roli hrají přijímací pohovory, určitě se s každým budoucím učitelem chci setkat, popovídat si s ním, seznámit se.
Zástupce ředitele toho má obecně na starost opravdu dost. Je v něčem ta vaše práce jiná, vzhledem k tomu, jak se rozrůstáte?
S tím, jak otevíráme nové obory a nové pobočky, souvisí i příchod nových kolegů. Právě přijímání nových pedagogů, ale i dalších zaměstnanců věnuji stále hodně času. Chci, aby začátky byly co nejhladší, aby kolegové dobře zapadli do týmu. Je nezbytné nepodcenit právě zaučení a zaškolení. Tato časová investice na počátku je značná, už jen zvládnout naše vnitřní systémy, systém porad a nyní i výuku online. Ročně přijímáme v průměru až deset nových kolegů, takže si umíte představit, že práce je vážně spousta. Získat dobrého učitele je umění a mě těší fakt, že mnozí se nám hlásí sami. Velkou radost mi udělalo, když u nás byla studentka pedagogické fakulty na praxi a po státnicích nastoupila a skvěle zapadla do týmu. To jsou úžasné okamžiky, které mě nabíjejí.
O zdravotnictví se mezi lidmi traduje, že se tam velmi tvrdě pracuje a málo vydělává. Máte i přesto dostatek zájemců o studium?
My to vnímáme opačně. Za „covidu“ bylo vidět, že pohostinství a další služby musely svou činnost omezit, zatímco zdravotnictví jelo na plné obrátky. Takže zájemci o studium i studenti vnímají zdravotnictví jako oblast, kde má každý práci prakticky jistou. Navíc jsou zde velmi pestré možnosti – sestra může pracovat u lůžka, v ambulanci, ale i na různých specializovaných pracovištích nebo v domácí péči atd. Podle mě si uplatnění najde každý, kdo o tuto práci stojí. Ano, uvědomuji si, že například směnný provoz v nemocnici není ideální. Řada kolegyň je ale s tímto provozem spokojena, a pokud jsou dobře sestavené služby, má ve výsledku více volna než člověk, který sedí denně od devíti do pěti v kanceláři.
V dnešní době je pro čím dál vyšší procento pozic nejen ve zdravotnictví nutná vysoká škola. Dává ještě vůbec smysl jít studovat střední „zdrávku“?
Na vyšší odbornou školu přijímáme i studenty z gymnázií, u nich je vidět, že směřují na specializovaná pracoviště nebo na vedoucí pozice. Na střední zdravotnickou školu přichází ti, kteří chtějí primárně pracovat s pacienty a mají k práci sester vztah. Už v prvním ročníku někdy poznáte, že toto je ten správný člověk. Umí komunikovat, ale i naslouchat; je pečlivý, rychlý a nějak intuitivně vycítí, kde je ho zrovna třeba. Často jsou to děvčata a chlapci z rodin, v nichž se zdravotnická povolání dědí. A pozor, neplatí, že ze „zdrávky“ se na vysokou školu nedostanete, ale určitě je nutné na přípravě pracovat. Máme i takové studenty, kteří směřují na fakulty medicíny.
Jak jste ve škole strávili covidové období?
Bylo to náročné, ale hodně nás to profesně i lidsky posunulo. Na jednu stranu musela dál běžet distanční výuka, na druhou stranu jsme pomáhali všude, kde bylo třeba, samozřejmě ne jen v zařízeních AGEL. Já sama jsem se studenty chodila na odběrová místa a ráda na to vzpomínám, během dne jsme stihli i prohodit pár slov, seznámit se jako lidé, nejen v rámci školy a studia. Na druhou stranu někteří naši mladí studenti viděli v tyto dny i dvě, tři úmrtí denně a velmi těžce to nesli. Snažili jsme se je podporovat. I to se stalo motivem pro naši kolegyni k absolvování výcviku krizové intervence. Na problémy jsme se snažili reagovat za pochodu. Pokud dnes někdo při praxi prožije nepříjemný nebo náročný okamžik, může si přijít popovídat a situaci rozebrat. Studenti se učí, že lidé umírají, ale být přímo svědkem jejich skonu, na to vás nikdo nepřipraví.
Jaké máte se školou plány dál?
V nejbližší době chceme hlavně mírně zpomalit a spíše chod školy zpřesňovat a zlepšovat. Otevřeli jsme kurzy pro dospělé, kurz sanitáře a ošetřovatele, teoretickou část vyučujeme online a praktická výuka probíhá v odborných učebnách ve škole. Dospělí studenti si tuto organizaci velmi pochvalují a kurzy máme zaplněné, takže v nich chceme určitě pokračovat, už jen proto, že absolventi ve většině případů míří do zařízení společnosti AGEL. Tyto kurzy plánujeme ještě rozšířit, např. o masérský kurz a další, které budeme nabízet nejen veřejnosti, ale také našim studentům – ti tak maturitě získají i konkrétní praktické dovednosti.
Vaši kolegové o vás do přihlášky do soutěže Zlatá karabina napsali spoustu hezkých věcí. Třeba to, že co vy stihnete za pět let, trvá ostatním dvacet… Jak jste reagovala, když jste získala cenu za mimořádný počin?
Byla jsem velmi překvapená! Kolegové mi vůbec neřekli, že přihlášku posílají, takže jsem dlouho měla pocit, že do Prahy jedu na konferenci. Původně jsem se chtěla připojit online, ale kolegové mě přesvědčovali, že musím do Prahy jet osobně. V okamžiku, kdy zaznělo moje jméno, mi došlo, proč mě tolik přesvědčovali. Bylo to milé překvapení. Druhý den mě přivítali kolegové v práci s květinami a pustili fanfáry… – bylo to fajn.