Jaroslava Vaňková pracuje jako zástupkyně ředitele Středního odborného učiliště společného stravování v Poděbradech už třiadvacet let. Kolegové o ní říkají, že je „solí“ učiliště a člověkem, díky němuž panuje ve škole domácká atmosféra. Pro své žáky je vzorem, podporuje je, aby dosahovali úspěchů, a stojí při nich, když se jim nedaří. Za to vše si zasloužila ocenění Zlatá karabina udělované zástupcům ředitele.
Co říkáte na své ocenění v soutěži Zlatá karabina?
Tohoto ocenění si opravdu velmi vážím. Bylo pro mne velkým překvapením, když na konferenci pro zástupce ředitelů na Magistrátu hlavního města Prahy zaznělo moje jméno. A to ještě v souvislosti s nejvyšším oceněním. Je to krásná odměna za to, že jsem zástupkyní ředitelky na stejné škole už 23 let.
Je to právě zástupce, na kom často spočívá chod školy, organizace výuky, tvorba úvazků a rozvrhu tříd, vedení pedagogické dokumentace, administrativní úkony, vedení porad, zastupování za nepřítomné učitele i vlastní přímá vyučovací povinnost – a to jsem vyjmenovala stále jen část vší práce. Rovněž musím umět rozhodnout, když není přítomna ředitelka, a také školu prezentovat a reprezentovat. Není to jednoduchá práce, ale je krásná.
Jakou dobrou radu byste dala někomu, kdo v roli zástupce ředitele začíná?
Musí si uvědomit, že je to nejnáročnější pozice ve škole. Musí být oporou pro ředitele, zároveň spojnicí mezi učiteli a ředitelem a partnerem pro kolektiv pedagogických pracovníků. Navíc má při své funkci přímou pedagogickou povinnost a musí být vždy na výuku dobře připraven, i když má spoustu práce v kanceláři. Ale co musí platit především: mít rád práci, kterou vykonává, umět naslouchat, mít sociální kompetence, umět se poučit z vlastních chyb, přinášet nové nápady pro školu…
Jaký nový nápad jste třeba škole přinesla?
Rádi se účastníme různých projektů, myslím, že studenty to velmi obohacuje. Například jsme šli po stopách Bohumila Hrabala v jeho rodném Kersku, jezdíme na exkurze na Letiště Václava Havla, pořádali jsme besedu Vzpoura úrazům, spolupracujeme s Policií ČR nebo s Celním úřadem. Velký úspěch mají i diskuse s bývalými studenty, například s účastníkem vojenských misí v Afghánistánu a Mali, s číšníkem, který pracoval na velké zaoceánské lodi, s žáky, kteří si otevřeli vlastní podniky v Čechách nebo každé prázdniny pracovali v USA jako kuchaři v kempech pro děti. Takové besedy jsou pro studenty velkou inspirací a povzbuzením pro vlastní kariéru.
Co by zástupcům ředitele usnadnilo práci?
Jednoznačně snížení přímé vyučovací povinnosti.
A nebyla by to škoda, nemít jako zástupce ředitele kontakt se studenty?
Jsem češtinářka, přímou vyučovací povinnost mám stanovenou na devět hodin týdně a již mnoho let připravuji studenty dvouletého nástavbového studia k maturitní zkoušce. Kromě běžné výuky se také snažím, aby studenti získali celkový kulturní přehled, organizuji pro ně divadelní představení v kolínském městském divadle, účastním se s nimi besed v poděbradské knihovně, velký úspěch mělo také „Listování s Lukášem Hejlíkem“. Učím ráda a kontakt s žáky mi samozřejmě přináší mnoho cenných informací, které bych jinak neměla, ale možná by k tomu stačilo i o trochu méně hodin týdně. To samé bych přála i ostatním zástupcům.
Jak se vaše škola vypořádala s distanční výukou?
Bylo to jedno z nejtěžších období, které škola za 23 let mého působení zažila. Vzhledem k věkovému složení pedagogického sboru byl přechod na tento typ výuky velmi náročný. Z mého pohledu je základem pedagogické práce přímý kontakt se žáky a to žádné technologie nenahradí.
Myslíte, že studenti, které postihla distanční výuka, jsou o něco ochuzeni, něco jim bude chybět? Nebo možná naopak i něco získali?
Byli ochuzeni především o sociální kontakt – do naší školy většina žáků dojíždí a již cesta od nádraží je pro ně čas komunikace. Škola je nejen místem čerpání poznatků a dovedností, ale i místem setkávání, diskuzí… Když distanční výuka skončila, objevilo se mezi žáky dost psychických problémů, tam potom byla důležitá spolupráce třídního učitele, výchovného poradce a rodičů. A co získali? Určitě větší míru samostatnosti v řešení úkolů.
Na co jste ze své práce nejvíc pyšná?
Jsme škola gastronomických oborů, takže jsem vždy pyšná, když se v restauraci, kavárně, ale i v letadle či na lodi potkám se svými bývalými žáky a ti se ke mně s radostí hlásí. Samozřejmě se objevují naopak i chvíle, které zrovna příjemné nejsou – stížnosti rodičů, odchody učitelů. Ale s paní ředitelkou jsme vytvořily tandem, který funguje, a jen tak něco nás nezaskočí.